Poklad #8: DreamLand: Final Solution

Před několika lety se české hry dělily na dvě skupiny. Adventury a strategie. Nic mezi tím. Maximálně odněkud probleskl dungeon, ale snad i Jindra Rohlík v roce 1998 věděl, že Brány Skeldalu budou jenom úlitbou zašlým časům, kterou si stejně koupí jenom Češi. Inu, a před těmi deseti lety existovalo studio Top Galaxy. Nikdo o něm dnes už nic neví a pokud si myslíte, že ano, tak nemáte pravdu. A tohle studio Top Galaxy vydalo jednu jedinou hru. Už asi tušíte, že se ona hra bude jmenovat DreamLand a také máte pravdu.



Na svou dobu šlo o neskutečně megalomanský projekt. Celkem tři CD v krabičce s obalem, na kterém se chechtala podivná opice a blonďatý elegán. Mix klasické 2D a moderní 3D adventury na celkem 110 pozadích (65 pro 2D, 45 pro 3D, je dost možné, že se jednalo o předchůdce dnes populárního českého enginu CPal3D), 7 různých virtuálních světů, v nich pokaždé jiná postava, 250 NPC charakterů, 4000 řádků textu, technologie synchronizace pohybu rtů, motion capture, 27,000 frejmů pro animace, 600 reálných zvuků a navrch 50 minut původní hudby. Hrozně rád bych věděl, kdo na tohle mohl dát peníze a představovat si, že ještě něco vydělá. Mimochodem, firma Top Galaxy po vydání DreamLandu podle mých informací zkrachovala a její zaměstnanci se rozprchli do ostatních českých herních studií.



Hra to rozhodně nebyla špatná. Dost možná se jedná o nejrozsáhlejší českou adventuru v historii. Jenže trpěla několika pichlavými nedostatky. Předně byla moc dlouhá. Reálný čas k dohrání a prozkoumání všech místností odhaduji tak na 20 hodin (pro fanoušky adventur jistě pohlazení na duši), sám jsem to vzdal někde ve třech čtvrtinách, kdy se začal projevovat další neduh – scénárista byl u konce s dechem a začal si pomáhat tunou nejrůznějších klišé a nutil hráče nikoliv logicky uvažovat, což se mu dařilo v první polovině mistrovsky, ale zkoušet všechno na všechno v naději, že alespoň něco se chytí a vy budete moci pokračovat do další místnosti, kde vás ovšem bude čekat stejný postup. A nikoho určitě nepotěšily chyby vysloveně technického rázu, kdy například předmět hlásil přítomnost až o několik pixelů dále, nebo se vaše postavička prostě zasekla a jediným vysvobozením bylo nahrání dřívější uložené pozice.



Tehdejší české časopisy a internetové servery však hodnotily hru vesměs pozitivně, navzdory těmto nedostatkům. Není se co divit. Vlna kvalitních českých her (FlashPoint, Original War, Hidden & Dangerous) teprve čekala za bukem a tak někteří recenzenti zkrátka bodík nebo dva přidali jenom proto, že to byla hra z Čech a tak nějak nebyla vůbec špatná. To ovšem nic nemění na tom, že by byla škoda na DreamLand jen tak zapomenout. V bazaru na hru asi nenarazíte, ovšem pokud ji někde uvidíte opuštěnou ležet na internetu (a máte alespoň trochu rádi klasické kreslené adventury), zkuste ji na pár minut prubnout. ... komenti neasi!

Možná kdysi...

Pocit, to je rozverná věc. Přečtete si někde něco od člověka, kterého si nesmírně považujete a lup! Máte pocit. Pocit, že jste mu ublížili. Ne, ublížili není to správné slovo. Že jste neudělali všechno, co jste udělat mohli. Ne, že by to nebylo ve vašich silách. Jenom vás to prostě nenapadlo. Anebo jste chodili kolem horké kaše, obraceli v hlavě pořád tu jednu stejnou myšlenku a nakonec jste se stejně neodhodlali. Prostě jste na to nebyli připraveni. Částečně jste i nechtěli. Protože by vám to ublížilo. Pud sebezáchovy. Sebezáchovy vašich citů.

A pak toho stejně litujete a cítíte, že by pro vás bylo lepší se vypovídat. Jenže nikdo vás neposlouchá. Ne, že by nechtěli, jenom je to nenapadlo. Že zrovna tohle by vás mohlo tížit. A vy jste toho tak nějak plní, tryská vám to z uší a všichni cítí, že je něco v nepořádku. Jenže neví co a nechtějí se zeptat. Anebo je to nezajímá. A vy už nechcete čekat, až to z vás někdo začne dolovat. Tak jim to raději řeknete všem.

Vzpomínám si na dobu, kdy slovo "bowman" mělo úplně jiný význam, než má teď. Vážně už nevím, kdy se to změnilo, mohlo to být tak před třemi, čtyřmi lety. Za tu dobu člověk lecos zapomene. Ale na věci jako je "bowman" se nezapomíná. To ve vás prostě je. A nikdo netuší, že to ve vás je. A vy jim to pro jistotu ani nedáte najevo, protože co kdyby se vás na to zeptali. Vy jim to přece ani nechcete říct, ale čas od času to na vás přijde. Chuť to vykřičet do celého světa. Jako třeba teď.

Ne.

A pak se cítíte "enchanted." Dobře jim tak.

... komenti neasi!

Musím křičet, pracuji po nocích

Název je špatně. Nekřičím, jenom pracuju, ale u toho poslouchám R.E.M. Nárazově, rozhodně ne pořád.

I když vlastně křičet chci. Chcípá totiž další věc, kterou mám zafixovanou s mým mládím, kdy se teprve hrubě formoval můj pohled na hry. Servery Net Yaroze totiž tenhle měsíc definitivně chcípnou. (technická poznámka – Net Yaroze byla služba pro původní PSX, s níž jste si mohli zkusit vytvořit svou vlastní hru, která existovala pouze na černém PSX) Ačkoliv jsem se nikdy s touhle scénou po kreativní stránce nepotkal, byly my hry z ní vzešlé nějakým divným způsobem sympatické. Třeba kvůli takovému Psychonovi, napodobenině Alien Breedu, jsem byl schopen zmeškat první dvě hodiny ve škole, protože jsem prostě musel vystřílet všechny mutanty. Nebo Total Soccer, náhražka za Sensible Soccer, mi vyplňoval čas do té doby, než mi došla domů voňavá krabička s FIFOU 98. Taky téma v OPSM 12 má notně ošoupané rožky stránek.

Není mi to líto, jen mě to trochu sere, protože si připadám zase o trochu starší a okradenější o vzpomínky.

Euro dema ale nikdy!

... komenti neasi!

Americký fotbal

První zkušenost s americkým fotbalem, který jsem dlouho nesprávně nazýval rugby, je matoucí. Nevíte co se děje, netušíte proč tenhle hráč běží tam a proč jiný zase marně čeká tady. Nevadí. Během chvilky pochopíte, že ty čáry na hřišti nejsou jen pro parádu a začnete sbírat své první yardy. Kdepak, není to jenom o dlouhém hodu vpřed, který jsme většinou zvyklí vídávat v českých sportovních relacích. To je sice na americkém fotbalu to nejkrásnější (pokud tedy náhodou nedostanete míč ve vlastním endu a neběžíte s ním kvůli špatnému přepnutí až na druhou stranu hřiště), ale většinou pouze nabíháte s fullbackem do hradby těl, která vás bez problémů hodí zpátky za hranici deseti potřebných yardů. Pokud tedy nemáte všemi mastmi mazaného hráče, který se dokáže protáhnout kolem pětice hráčů a ještě se při tom zubit do kamery.

Ze začátku se budete vztekat, protože naprosto nebudete vědět o co kráčí, a proč musíte dělat to, co jste si těsně před rozehrávkou nalajnovali. Po čtyřech zápasech pochopíte, že jde o jeden z nejlepších sportů na světě. A až budete stát tři yardy od soupeřova endu, na časomíře budou dvě vteřiny a vám budou chybět tři body, tak možná budete chtít kopat. Ale vy musíte běžet. Protože to vyjde.

Vyšlo to.

A ten zpropadenej Dalighost měl zase jednou pravdu.

... komenti neasi!