Cream

Prodlevy mezi jednotlivými příspěvky se začínají nebezpečně prodlužovat. A když už si teda náhodou najdu čas něco napsat, buď z toho vyleze nehorázně krátkej textík, nebo rovnou video z YouTube. Nemyslete si, že mě to nemrzí. Jenže nedá se nic dělat. Práce si ukrajuje z mýho času pořád víc a víc (a nějak nepozoruju, že by mi to vadilo, spíš naopak) a co je nejhlavnější, nijak výrazně mi nezasahuje do osobního života. Tak nějak jsem přestal fungovat hlavně na internetu a svého avatara přesunul do reálného světa, kde nejsou hitpointy a zásobník many nestoupá ani po druhé vypité flašce.

Flašky. To mi připomíná to, že jsem se s vámi ještě nepodělil o tom, jak jsem se účastnil coby porotce letošního ročníku Becherovka Game. Co vám budu povídat, hry stály veskrze za starou belu, na kvalitu Zlatého Kalichu už asi hned tak něco nedosáhne. Ocenění pro porotce za účast však byla velice zajímavá. Kromě účasti na rautu, konaném dost nešikovně v pracovní den v jednu odpoledne, a který jsme si mimochodem s Ondrou a Tomusem užili po svém (okupace jediné volné pohovky, naběhnutí na občerstvení jako první).

Za neustálého popíjení koktejlů zdarma – měl jsem pěknou opici, což se s podivem hodně líbilo Kátě, která tam byla samozřejmě se mnou a neustále se za ní nějací nerdi otáčeli – také bylo proč – jsme usoudili, že tu opravdu nebude nic víc k vidění (přednášku Martina Zavřela, snad jediný zajímavý bod programu jsem jaksi prosvištěl, respektive jsem mu nerozuměl ani slovo) jsme se zdejchli. Příště prosím větší prostory, lepší čas, nejlépe večer, a lepší organizaci z pohledu odlišení kdo je soutěžící a kdo porotce, díky! Každopádně šest flašek opravdu kvalitního alkoholu za celou tu námahu s hodnocením her stálo. Dvě byly nalezeny šťastnými majiteli pod vánočním stromkem, zbytek poslouží mně a Kátě jako solidní základ silvestrovských oslav.

O Londýnu budeme společně psát až za dva dny, sorry, s tím koncem minulého týdne jsem to vážně nějak neodhadl. To víte, ta práce, co mi nezasahuje do života... Poslední dva články roku 2007, z nichž jeden je už odevzdaný a na druhém se pilně pracuje mi tu svítí na vedlejším monitoru notebooku a tak trochu mě nutí k tomu, co nemám moc v lásce. Totiž bilancování už skoro uplynulého roku. Ještě vůbec nevím, jestli nějaké vůbec udělám, loni jste se bez toho taky obešli (a přemýšlim, že si půjčim svoje loňský PF, protože se mi prostě líbí).

Zase jeden příspěvek s naprosto nic neříkajícím názvem, že jo? Když byste u psaní poslouchali Cream a jejich Sunshine of Your Love, tak byste věděli.

... komenti neasi!

Šťastný a veselý!

A něco veselého na štědrý den. Díky za to, že mě už třetím rokem čtete, komentujete a vůbec, že sem chodíte. Dík. ... komenti neasi!

El Salvador

Jsem zpátky...a nejradši bych (bychom) hned letěli zpátky, protože tam bylo vážně skvěle. Anebo někam jinam. Třeba do El Salvadoru (nebojte se kliknout!). Podrobnější výcuc z předchozích dní tu najdete do konce tohodle týdne. Zatím poslouchejte Atlety. Anebo Jamie Culluma. Anebo Arctic Monkeys. ... komenti neasi!

skate

Skejťácký hry jsem vždycky měl rád. Už od doby, kdy jsme s kamarádem freneticky pařili dlouho do noci (několik dní po sobě) první díl Tony Hawka a pak chodil po Desné v bílé péřové bundě a riflích proklatě nízko pod pasem. Už od dob, kdy se mi do spárů konečně dostal druhý díl a já s ním strávil několik probdělých týdnů ve snaze dohrát ji za všechny dostupné postavy, včetně chlápka ve fajnovém kostýmu Spider Mana (a úspěšně). Dobře si pamatuju na svou první zkušenost s Tony Hawkem na PC, kdy jsem se konečně dočkal lepší grafiky. Jedna z posledních zkušeností se skejtovými hrami se datuje zhruba dva týdny zpátky, kdy jsme s machtungem chviličku hráli Xboxovou verzi Tony Hawk's Proving Ground. A nějak se mi po nich zastesklo, řeknu vám. Dost tomu pomohlo i to, že když jsem dělal promo video k vyhlašování Invaze 07, tak jednou z nominovaných byla i hra skate.

Učarovala mi a to nejen grafikou. Po tom, co jsem skouknul tunu dalších videí (thnx gametrailers), ve kterých je mimo jiné nastíněno i ovládání za použití dvou analogových páček jsem zahořel. Musím si někde ten zatracenej X360 sehnat a ten skate si vyzkoušet. Už jen kvůli tomu nádhernýmu pocitu ježdění po městě (který je naprosto úžasně vymodelovaný), stříhat kickflip, backflip a ollie na každým rohu a k tomu výborně zvolená kamera, která vás pořád zabírá jakoby zespoda (koneckonců, podívejte se na jakékoliv video, všechna jsou boží – jako Arnoštek!).

Jsem rád, že se pořád dovedu pro nějakou hru jen tak nadchnout. A těší mě, že od poslední – Kane and Lynch: Dead Men – neuplynula moc dlouhá doba.

... komenti neasi!

Dust

Nevím, jestli je to provokace nebo ne, ale včera když jsem si konečně po hektickém pracovním týdnu sednul do postele (sám /.-( ) a začal srkat čaj z hrníčku, všimnul jsem si, že je na něm obrovské logo Hellgate: London (a štempl EA vevnitř k tomu). Doufám, že to byl naprosto poslední dozvuk lehké bouře, která se před nedávnem snesla na mou hlavu.

Občas zajdeme do kina. Naposledy to byl třeba Stardust, o kterým jsem si myslel, že to bude kravina. Nebyla. Skoro jsem na konci ronil slzu. Víc takových filmů! Nebo třeba francouzská filmová noc (ještě jednou promiň, že jsem byl tak unavenej /.-( ) s Pierrem Richardem. On je totiž Roztržitý, víme? Anebo taky absolutní vrchol – Persepolis, kterejžto musí vidět povinně naprosto každej, koho zajímají inteligentní animované filmy s myšlenkou. Ještě dlouho po závěrečnejch titulcích jsem musel přemejšlet o tom, co jsem to vlastně viděl. A to se mi nestává...

V pátek čekejte London Calling. Odlítám na čtyři dny (a tři noci, chichi) do Londýna, abych si definitivně odpočinul od pracovního koloběhu a načerpal nové zážitky, nové zkušenosti (snad mi tam pujčí brusle), ale hlavně abych (abychom) si to užil (užili).

Proč název dust? Nevím. Nevadí.

V samoobsluze jsem si hrozně moc rozuměl s pánem, který stál ve frontě za mnou. Prodavačka byla totiž moc hrozná a nechtěla mi začít markovat zboží, no teda! Mrknul jsem na něj, on jen obrátil oči v sloup a začal na ní hulákat. Nakonec z něj vylezlo, že chce sacharidy. Takový ty v těch průhlednejch sáčcích. Neměl jsem ani tušení co to je.

První zkušenost s čistírnou dopadla dobře. Sedm kousků za sedm stovek, jednoduchá matematika. Aspoň mě to naučí žít úsporně a válet se v posteli pořád v jedný košili.

Je venku zima? Asi jo, ale to je tím, že jsem po dlouhý době opět kompletně shodil vousy. Jejich poslední zjevení můžete vidět na nadcházejícím Level DVD (nejhorší pracovní zážitek v historii). Snad to do pátku aspoň trochu znova naroste, protože chci strašit konstábly na letišti v Heatrow. A teď už jdu zase pracovat. Chci to totiž mít všechno do zejtra z krku.

... komenti neasi!