Blogy

Kurzívou jsou moje posty, normálně jsou PERKmanovy posty, OK?



Hele, tehdy měli blogy fakt všichni jako. Kam ses podíval, tam byl blog. A všechno to bylo na bloguje.cz. Mluvíme pochopitelně o těch českejch, víme? A mluvíme o těch, který nám přirostly k srdci a inspirovaly nás k dalšímu psaní! To byla třeba teta tady, strejda támhle a spousta vzpomínek pramení právě od ních, aby se vědělo. Vlastně ten důvod, proč jsem si ho na konci roku 2004 taky založil je ten, že jsem to viděl u svejch dobrejch kamarádů. Prostě někdo měl blog, líbilo se mi to, tak jsem poprosil Luka, ať mi jeden takovej taky založí. Protože já měl tehdy jen vytáčený připojení a pouhý zakládání blogu by s tím bylo tak zhruba na hodinu, šílený peníze! A tak jsme měli každý svůj první blog. Někdo ho používal na psaní něčeho malého, někdo na psaní hlubokých mouder, někdo to dokonce vzdal a nepsal pak vůbec. Stal se pak samozřejmě terčem zasloužených posměšků, že jo Rocky! Všichni. Ne... VŠICHNI, kdo v tý době četli blogy a alespoň trochu se vochomejtali kolem Level fóra (modří vědí) vědí, co Rocky na svůj blog napsal. A naprosto to stačilo. Každopádně, ta zlatá éra – celej ten humbuk a hromy o kterym tady píšem. zajiskřila v létě onoho roku se čtyřkou na konci a zahořela naplno až na podzim. Bylo těch novejch blogů vlastně až moc, ale každej si to chtěl vyzkoušet. Leveláci byli totiž dobrodruzi! Na druhou stranu, skoro každej ten blog pojmul trochu jinak. Někdo si tam fakt vylejval romantickou duši, jinej zase postoval hezký obrázky a tenhle zase psal vážně hezký, skoro až knižní texty. Prostě všehochuť. A vydrželo jim to docela dost dlouho. Já jsem třeba změnil pojetí blogu úplně a totálně, až to vlastně k dnešnu vytváří krásný (či ošklivý, že jo) kontrast. Nejdřív jsem psal o Falloutech a kdy vyjde Half Life dvě, no a dneska mě stěži najdete jinde než v poeticky naladěné náladě ála Kavárna U Ztracených snů. To já jsem to měl trochu jinak. Nejdřív pro mě byl blog jen takovej hloupej nástroj pro psaní věcí, který bych za normálních okolností nikdy neřekl nahlas. Ale bylo to daný tím, že ho nikdo nečetl a já neměl moc času ho updatovat víc. Pak jsem se začal ve hrách víc angažovat, psal jsem o nich pochopitelně i na blog a nakonec to celý vyvrcholilo takovým mým osobním seriálem "Poklady z popelnice" a pár zajímavejma (i z dnešního pohledu celkem!) rozhovorama, který si nakonec vyžádaly svůj vlastní blog. Vlastně to je taky zajímavý, že si člověk občas založil druhej blog. A nikdy jsem nepřišel na to proč. Medvěk Brtník! Jo, to je taky vlastně věc, která vznikla na blogu. A teď už ani já nevím k čemu se to vlastně vztahovalo! Já si vzpomínám, že do blogosféry jsem se dostal naplno na Tři krále léta páně jsem už zapomněl, kdy si mě hodná teta Fily dala do odkazů. Pro mě to tehdy byla něco jako blogo-máma a velký vzor. Ona už teď defacto nepíše (píše jinam nebo vůbec, jako většina), ale dodnes občas zabrouzdám na její adresu a vždycky mě polije pocit nostalgie. Tý. Důležitý. Nostalgie. Dokonce si vybavuju i komentáře, pár příspěvků. Dobrá věc. Nakonec ale zůstane vždycky to prázdno z nemožnosti vrátit tu dobu – a chtít navázat jinde už je težké. Jo, to prázdno je úplně nejhorší. Když třeba zajdeš na blog někoho, kdo už tam tři roky nepíše, ale má tam ten poslední příspěvek, co tam napsal někdy v únoru 2008. A třeba je o nějaký tehdejší novince a jakoby tě to uvítá na tý stránce jako první věc co uvidíš. Ale ve skutečnosti je to taková černá díra do minulosti. Já si teda nikdy blog nezruším, jako někdo. Jsou to pro mě vzpomínky. A i když už tam moc nepíšu, tak nikdy nezapomenu, jak jsem laboroval celej tejden se změnou designu, jak jsem si ho navrhoval vlastnoručně v malování a pořád záviděl třeba Noobymu nebo Rizu jak mají super šablony. Ale i když to bylo všechno takový neumětelský hrozně, tak prostě ty vzpomínky jsou bezva. A taky komentáře. Taky se ti občas stává, že najdeš pod nějakým děsně starým příspěvkem komentář od člověka, kterýho si tehdy znal hrozně dobře přes internet, ale dneska už by sis nevybavil ani jeho jméno, proč chodil na tvůj blog a vůbec? Já už komentáře nemám! Jednak mi tam nikdo nepsal už a navíc byl na mě ošklivý jeden pán (a zrovna k důležitýmu psaní) a to jsem neměl zapotřebí, tak jsem je vypnul. Každopádně tyhle světla co spojují minulost, si vybavuju – spousta jmen zmizela v čase, spousta příběhů zůstala nedopovězena, spousta lidí odešla – tak jako Jay Kowalski, ten to všechno začal. Odejít ve stylu uměl ale jen málokdo. Nakonec, jak čas plynul, jsem pochopil, proč nenapsali sbohem nebo blog neuzavřeli – vetšina z nich ještě věřila, že se vrátí, neměli odvahu (ne v negativním smyslu) to všechno zavřít nebo prostě jen zapomněli. Jen pár z nich odešlo bez tohohle všeho a mělo to smysl. A nesmrtelný smysl to má dodnes, podle toho jak moc nostalgii pouštíte do svého světa. Každopádně díky blogu znám vlastně i tebe. A jsem za to hrozně rád, fakt. Blogy prostě měly svoje kouzlo, že jo? Mají, měly? Dneska už je to fakt o rezonanci k tomu všemu a jak se k tomu postavíš. Přes blogy jsem poznal (nebo poznal víc) hodně lidí, rozšířily mi obzory na některá témata, zdokonalily mojí grafománii, inspirovaly mě. Bez pardonu. Bez nich bych něco teď neměl, pravděpodobně cizí příběhy, který mi pomahají dodnes přežít / oslavit momentky ve vlastním životě. A to je taky dobrá věc!

-fin ... komentáře

Novej singl

No jo, zapomnel jsem na blog. Respektive nezapomnel, ale obcas jsem se sem podival, jestli tu nahodou nepribyl sam od sebe novy prispevek. A ono ne. Tak alespon takto. Don't Sit Down 'Cause I've Moved Your Chair by arcticmonkeys ... komentáře

Rekapitulace - prognóza 2010

Vyhodnocení mých herních tipů pro rok 2010. Některé byly odvážné a jednalo se spíš o přání, některé byly sázkami na jistotu. Jo, zase kopíruju Bludra. A co jako.

• Nintendo oficiálně představí svůj nový handheld, ale pouze v rámci prototypu, vydání spadne až do roku následujícího. Sony si po celý rok vystačí s PSP Go! a iPhone bude svádět úspěšný souboj s telefonem od Googlu.
  Vážně už si nepamatuji, jestli jsem o 3DS slyšel už v roce 2009, ale spíš ne. Každopádně trefa. U Sony a PSP jsem tak trochu doufal, že se Japonci nerozhoupou a to se mi taky potvrdilo. No a iPhone to byla čistá trefa (telefonem od Googlu jsem myslel Android).
  

• Microsoft v souvislosti s Natalem nějakým způsobem předělá design Xboxu 360, možná nějaký úplně nový model, ovšem s vnitřnostmi X360. Ke konci roku přijde i snížení ceny a spekulace o nástupci.
  Skoro stoprocentní trefa. Microsoft skutečně uvedl Slim verzi svého X360 a bylo to právě v souvislosti s Natalem/Kinectem. Snížení ceny ovšem nebylo úplné a nic o nějakém Xboxu 720 jsme tu taky neměli.
  

• Sony bude nadále posilovat a prodeje PS3 ožijí s vydáním GT 5, Heavy Rain a God of War 3. MAG bude naprostý propadák.
  Opět skoro trefa. Všechny tři hry sice v tomhle roce vyšly (což třeba u Gran Turisma nebylo vůbec jisté), ale že by to znamenalo nějaké raketové nastartování prodejů, to se vůbec říct nedá. O MAGu se u nás ani ve světě sice moc nemluví, ale že by se jednalo o vyložený propadák, to se taky říct nedá.
  

• EA Sports budou (na PC) postupně ukončovat všechny sportovní série a přistoupí k online modelu jedné hry, který už teď funguje v Asii.
  Vedle jak ta jedle, až moc jsem se nechal ovlivnit koncem série NHL na PC. A to, že nevyjde pokus jménem NBA Elite jsem tehdy asi určitě neměl šajna ;)
  

• Nintendo zažije velmi úspěšný rok co se týče nových her. Vyjde nová Zelda, nový Super Mario Galaxy a jedna nová hra, o které se teď zatím nic neví. Hardcore hráč ale bude nadále trpět akutním nedostatkem titulů.
  Kdo ví, co přesně jsem tehdy myslel, když jsem mluvil o nějaké "nové neoznámené" hře. Každopádně jsme tu měli hned několik překvapení typu GoldenEye 007, Donkey Kong Country Returns a Kirby's Epic Yarn. Pro Nintendo to byl první rok, kdy prodeje Wii nestoupaly tak silně, jak se předpokládalo. Zelda nevyšla, Super Mario Galaxy jo a byl to hit. Hardcore hráč netrpěl ani omylem (v porovnání s předchozími lety). Ve výsledku tip lehce mimo mísu.
  

• PSP začne co do zajímavosti titulů mírně převyšovat DS, na kterém vyjde za celý rok jen velice málo her, které budou stát za pozornost.
  Vzpomínáte si na jakoukoliv DSkovou hru, která by v uplynulém roce stála za pozornost? Já teda ne, pokud nepočítáte nového Laytona a Golden Sun, který ovšem nesedne každému. Výběr na PSP byl jednoznačně pestřejší, ale Nintendo zase situaci na handheldovém trhu dohnalo oznámením 3DS.
  

• Bethesda oznámí další díl série Elder Scrolls a Fallout: New Vegas bude co do prodejů minimálně stejně úspěšný jako původní trojka.
  Ok, přiznávám, že informace o vývoji nového Elder Scrolls jsem měl už na konci roku 2009, takže to byla tak trochu sázka na jistotu. Na druhou stranu se to stihlo jen těsně před koncem roku. Na zhodnocení prodejů New Vegas je sice ještě celkem brzy, nicméně to není až takový trhák, jako trojka, tudíž padesát na padesát.
  

• 2K Czech konečně vydají druhou Mafii, která bude přesně taková, jakou ji fanoušci chtějí. 2K na tom vydělá obrovský balík a dá Illusionu volné ruce pro další projekt. Moscow Rhapsody?
  Mafia II vyšla...a fanoušci se radši vraceli k prvnímu dílu. 2K na tom ani náhodou netrhlo balík (i když, pár peněz z toho bylo) a dokonce se chvíli spekulovalo o konci celé české pobočky. 2K si určitě hodně moc rozmyslí, na co svěří peníze do Brna příště. A to, že se v Praze aktuálně pracuje na Top Spin 4 taky znamená, že "volné ruce" mít v 2K Czech ani náhodou nebudou. Moscow Rhapsody už je asi definitivně v hajzlu.
  

• Carrier Command od BIStudia bude tak komplikovaný, že ho nikdo nepochopí a prodeje nebudou nic moc. Autoři se radši vrátí ke tvorbě datadisků pro ArmA 2. (tady bych se rád mýlil)
  Carrier Command ještě nevyšel, takže nula.
  

• Vyjde onlinovka The Old Republic a skutečně se bude jednat o křížence Kotoru a Galaxies. Během relativně krátké doby nasbírá několik stovek tisíc hráčů, kteří ještě nebyli zlákáni WoW.
  Taky úplně mimo. The Old Republic bude ráda, když stihne vydání v příštím roce, nicméně ta kombinace Galaxies a Kotoru u mě pořád platí.
  
  
• Film Prince of Persia nebude TÍM snímkem, na který celý herní průmysl čeká jako na průlom ve filmech podle her. Vydělá ale dost peněz na to, aby se začalo mluvit o dalších dílech.
  O dalších dílech Prince z Persie se sice mluvilo, ale ani náhodou proto, že by film vydělal nějakou naprosto nechutnou částku (i když, 150 milionů dolarů není na film podle hry vůbec špatné číslo). Co se týče kvalit snímku, tak ty sice nebyly úplně marné, ale o filmu se ani náhodou nemluvilo jako o nových Pirátech z Karibiku. Studia by ale pro rok 2010 mohl relativní finanční úspěch PoP nabudit, aby dávala zelenou ostatním herním filmům. A hlavně si na nich dávala záležet.
  

• EA konečně oznámí další díl Syndicate/Dungeon Keepera/Road Rashe a budou kritizováni za přílišnou podobnost nového Medal of Honor s posledním Call of Duty. Hráčům to ale moc vadit nebude a Medal of Honor na konci roku v prodejích porazí nový díl CoD.
  Syndicate ani Road Rash oznámeny nebyly, ačkoliv k tomu obě dvě značky neměly daleko (ehm...). Dungeon Keeper oznámen byl, nicméně pouze ve formě MMO pro čínský trh. Medal of Duty se Call of Honor podobalo opravdu hodně, ale vážně nevím co jsem si myslel, když jsem psal, že vyhraje v prodejích nad molochem od Activisionu.
  

• Eidos vyrukuje s třetím System Shockem a čtvrtým Thiefem, obě dvě hry budou velmi dobře hodnocené, ale prodeje (hlavně u Thiefa) nebudou příliš valné. Oproti tomu nový Batman: Arkham Asylum sice bude komerční hit, ale už se nedočká tolika pozitivních recenzí.
  Ani jedna ze tří jmenovaných her nevyšla. Čistá nula.
  

• Vyjde Excalibur.
  Tohle bylo asi nejtěsnější, ale taky to nevyšlo ;)
  

Tradice se nesmí porušovat!

Po roce Vánoce

Letos teda žádný videa s pobíhajícíma psama, muzikou od Blur a tak. Jenom jedna klasika. Šťastný a veselý všem, kdo sem ještě chodí ;)

... komentáře

Velkej třesk!

(varování: tento post je součástí mé seminární práce – cílem nebylo zjistit pravdivost všech uvedených faktů, pouze zvládnout uvedený literární útvar, i tak jsem se ale snažil, aby veškeré informace seděly a nebyly zavádějící, předem se však omlouvám za případné nepřesnosti)

V České republice existuje poměrně silná tradice informování o scéně okolo počítačových her. Je to dáno zejména tím, že těsně po převratu v roce 1989 zde začaly vznikat první tištěné časopisy (Excalibur, Score, Level), přičemž již v počátcích se kolem nich sešel velmi silný a hlavně stálý kolektiv autorů. Pokud bychom měli porovnávat tištěná média z té doby u nás a ve světě, zjistili bychom, že kvalita byla překvapivě velmi podobná, leckdy dokonce lepší na české straně. Přesto zde vznikl jeden úzus, který velmi jasně definoval v roce 2000 tehdejší šéfredaktor časopisu GameStar, Karel Papík. České herní magazíny se totiž (s čestnou výjimkou v podobě přejatých materiálů typu Oficiálního PlayStation Magazínu) vždy primárně omezovaly na jakýsi katalog recenzí aktuálních titulů. Tradiční šablona časopisu měla tvar „novinky-preview-recenze-návody-soutěž“. Opravdu „hardcore“ novinářská práce, která zahrnuje tematické články, rozhovory, úvahy a analýzy, zde buď neexistovala, nebo byla minimalizována na nezbytné minimum. Zapojení čtenářů, nepočítáme-li soutěže, bylo rovněž nulové a nikdo z tehdejších redaktorů se ani nesnažil s touto situací něco udělat, neboť lidé si na toto schéma zkrátka zvykli a na změnu si tím pádem z jasných důvodů nikdo netroufl.

Papíroví dinosauři

Ti samí redaktoři přitom stáli i u zrodu prvních internetových herních serverů (Bonusweb, Hrej, Tiscali). A i kvůli návykům z dosavadní časopisecké redaktorské práce je začali vést ve velmi konzervativním duchu. Vedle nezbytných využití internetu jakožto interaktivního média, typu čtenářského hodnocení, okamžitého kontaktu s redakcí a stahování aktuálních souborů všeho druhu se ovšem stále jednalo pouze o prodlouženou ruku papírových časopisů. Pochopitelně je třeba vnímat i omezené možnosti tehdejší doby. Ať už se jedná o celosvětový trend, dostupnost nových technologií, či tehdejší pokrytí internetového připojení na území České republiky. Nicméně už v té době je zcela evidentní, že české internetové servery budou o svého „zákazníka“ bojovat hlavně kvalitním, byť standardním obsahem. Prim v tomto ohledu určitě hrál Bonusweb, který pod vedením šéfredaktora Zdeňka Polácha určoval směr českého herního internetu. Jako vůbec první nabídl stahování plných her (freeware) zdarma, zřídil databázi českých lokalizací do zahraničních her, ale hlavně dostal pod svou střechu jak tehdejší oblíbené autory, kteří si udělali jméno v papírových časopisech, tak nadějné začínající psavce, jež si získávali své první herní ostruhy čistě ve vodách internetu.

S tím, jak získávaly internetové magazíny daleko důležitější postavení na českém herním poli, se postupně začala měnit jak jejich úloha, tak úloha papírových časopisů. Level i Score se začaly postupně zaměřovat na exkluzivní „print“ a video materiály (kvůli nimž zřizovaly i celé speciální DVD disky), které nebyly, a stále nejsou, dostupné na internetu a typy článků, fungující nejlépe v grafické sazbě časopisu (např. retro, komentáře), či útvary, které by si na webové stránce kvůli jejich značnému rozsahu jen málokdo přečetl celé (analytická témata). Velký zlom, co se internetových serverů týče, nastal ve chvíli, kdy vydavatelství Vogel Burda Communications odkoupilo portál Hrej.cz. Vůbec poprvé se ve větší míře začal objevovat multimediální obsah přímo závislý na čtenářské / divácké / posluchačské odezvě. Videorecenze, podcasty a různé interaktivní pořady kopírovaly trend ve světě, byť s několikanásobně menšími rozpočty a nižšími produkčními kvalitami. Ve stejný moment ovšem český online trh ustrnul na mrtvém bodě. I z jasných ekonomických důvodů se nesnažil dále kopírovat vývoj v zahraničí, kde se redaktoři daleko více snažili zapojit čtenáře do aktivit přímo na svých serverech. Jedinou výjimkou na českém internetu je v tomto ohledu server Eurogamer.cz, který nabízí například čtenářské recenze, či velkou evropskou databázi videomateriálů. Je ovšem důležité dodat, že se jedná o licencovaný formát ze zahraničí, kdy byl přebrán jak layout samotných stránek, tak veškeré databáze.

Časy se mění

Učebnicovým příkladem, jak by měl vypadat takový moderní herní web, který klade důraz na silnou komunitu, je relativně nový americký server Giant Bomb. Vedle toho, že nabízí zcela netradiční layout stránek, počínaje základní homepage, je nejen založen na komunikaci se čtenáři, ale dokonce i na čtenářský popud vznikl. Čtveřice kmenových redaktorů (Jeff Gerstmann, Ryan Davis, Brad Shoemaker, Vinny Caravella) totiž za různých okolností odešla, či byla odejita z ostatních herních webů a původním plánem bylo založit blog, na který by si mohli psát cokoliv bez editorských omezení. Kompletní start webu proběhl v polovině roku 2008 a už tehdy bylo jasné, že obsah bude velmi netradiční. Sice si stále můžeme přečíst recenze, prohlédnout aktuální videa a pídit se po novinkách, ale to je pouze desetina z celkového obsahu serveru.

Tu největší část zabírá uživatelská databáze naprosto všeho, co souvisí s herní kulturou. Podobně jako Wikipedia, i zde mohou uživatelé vytvářet svá encyklopedická hesla, k nimž tvoří rovněž popisky a provazují je s již existující herní databází, tvořenou samotnými redaktory. Jednotlivá hesla mohou upravovat pouze registrovaní uživatelé. Nováčci se musí nejdříve „osvědčit“ v očích administrátorů kvalitními příspěvky, až posléze jim jsou přidělena editační práva například pro určitou pod/kategorii (např. střílečky, jRPG, zbraně,…). Důležité však je, že heslo může existovat naprosto k jakékoliv drobnosti. Kupříkladu u velmi známé hry Super Mario Bros. jsou vytvořená hesla jak k hlavnímu hrdinovi, tak k jeho nepřátelům, ale rovněž k bonusovým předmětům, nebo součástem herního plánu. Velmi početná uživatelská komunita si je navíc vědoma své zodpovědnosti a snaží se eliminovat jednak duplicitní příspěvky, ale i na první pohled očividné nesmysly. Uživatel, který odmítá respektovat nepsaná komunitní pravidla, je nejdříve upozorněn na svůj prohřešek a v případě opakování suspendován na řadového uživatele bez jakýchkoliv práv.

Svévolná realizace

Maximální zapojení uživatelů, kdy redaktoři pouze vytvoří nástroje a lidé samočinně generují obsah, je patrný i u druhého důležitého opěrného bodu celého Giant Bombu. Tím jsou uživatelské kvízy. Ve velmi jednoduchém ovládacím rozhraní si naprosto každý může vytvořit vlastní otázku, přiřadit ji do několika kategorií a čekat na statistiky, které ukáží, jak složitou hádanku se mu povedlo vymyslet. Opět velmi jednoduchý koncept, který dovede přitáhnout na stránky obrovské množství lidí, kteří mají, už z podstaty zájmu o počítačové hry, soutěžení v povaze. Třetím a zřejmě nejdůležitějším prvkem Giant Bombu jsou takzvané „achievementy“, neboli trofeje za dosažení určitých cílů. Ty vytváří výhradně redaktoři a maximálně prověření uživatelé, neboť jsou mnohdy svázány i s reklamou na konkrétní výrobek. Ve zkratce se jedná o to, že uživatel si přečte nápovědu k určitému úkolu, chvíli pátrá na vlastní pěst, zajde do diskusního fóra, které je velmi pečlivě (opět samotnými uživateli) moderováno, aby nikdy nebyla prozrazena definitivní odpověď, a nakonec (většinou) úspěšně zavítá na konkrétní stránku v rámci serveru Giant Bomb, za což získává nejen jakousi formu odznáčku na svůj profil, ale rovněž zkušenosti, které jsou jakýmsi důkazem o prověřenosti uživatele. Jedná se o neskutečně vychytralý systém, který vás donutí setrvat na stránkách velmi dlouhou dobu pouze kvůli tomu, abyste si „vyzobali“ veškeré trofeje.

Otázkou pochopitelně je, zda se podobného systému můžeme dočkat i v rámci českého herního internetu. Myslím, že nikoliv. Jednak je mentalita českých hráčů a vlastně i očekávání toho, co dostanou od herního serveru, někde jinde, než v případě hráčů v USA. Ovšem pochopitelně jsou největším problémem finance. Ani jeden z předních českých serverů nepoužívá v současnosti takový design stránek, který by umožňoval jednoduché zakomponování výše zmíněných prvků (či jejich variant) a kompletní reorganizace webu by pro většinu z nich byla, s mírnou nadsázkou, smrtící. Jsme tedy u nás navěky odsouzeni k tomu, abychom četli recenze, komentovali v diskusích, poslouchali podcasti, ale na „to zajímavé“ chodili do zahraničí? Domnívám se, že rovněž ne. Pouze je třeba si počkat na nějaký velký třesk.

Jaromír Möwald (autor je redaktorem serveru Hrej.cz)

Pálit ostrými

Akce z pohledu první osoby na konzolích nemohou nikdy fungovat. Stejně jako strategie, že jo? Je pravda, že docela dlouhou dobu tomu tak bylo. Koneckonců, ovládat střílečku pouze za pomoci D-padu je opravdu peklo. Jenže ovladač k PlayStationu disponoval ještě čtyřmi předními tlačítky, které pochopitelně nezůstaly nikdy nevyužity. Ať už se jimi mířilo nahoru a dolů, či se s nimi prováděly úkroky (asi nejlépe se povedlo toto ovládání v druhém Quakovi), vždy se to s nimi nějak zpytlikovalo. Stříleček na PS1 bylo kupodivu jako máku, ale v naprosté většině lépe dopadaly ty, které byly originální, původní, než předělávky z PC.

Disruptor

Disruptor vyšel dlouho předtím, než se první PlayStation stihnul v Čechách vůbec nějak úspěšně zakořenit. Znát jsme ho tedy mohli jen ze stránek časopisů. A jak v Levelu, tak ve Score si vysloužil hrozně moc bodů. Právem. Ačkoliv nenabízel už tehdy prakticky nic nového a vystačit si musel s digitálním směrovým křížem (analogové páčky přišly na trh až o něco později), tak se ovládal skvěle, vypadal skvěle a hlavně se skvěle hrál. Dnes už to sice taková sláva není, přeci jen, není důvod, proč se nepustit spíše do ostatních zde zmíněných titulů. Ale minimálně pro člověka, který by si rád vyzkoušel všechny zajímavé střílečky pro první PlayStation to může být velmi vydatná potrava.



Medal of Honor: Underground

První Medal of Honor na PlayStation byla nefalšovaná pecka a kdo si ještě dnes nevzpomíná na památnou poslední "únikovou" misi s kyslíkovou maskou, tak ten ať třeba shoří. Druhý díl se na něj snažil v lecčems navázat, ale jen málokdo si na něj dnes vzpomene. Ačkoliv k celé sérii patří velká míra realismu, tak v posledních úrovních jsme nebojovali proti nacistům, ale i proti obživlým rytířům a v jedné z misí se producírovali před nácky s fotoaparátem v ruce. Byla to velká švanda a dneska už to pochopitelně k nějakému vážnějšímu hraní není, ale přeci jen jednu věc si neodpustím. V kolik hrách od té doby jste viděli, že by nepřátele zalehávali granáty? No?



The World is Not Enough

Bondovka. Co víc k tomu říct. Hrál jsem jí kdysi v NTSC formátu, tudíž šla jenom černobíle. A navíc na černobílé televizi, takže šla jenom černobíle. Ale zábava to byla naprosto bezkonkurenční. Vyšla těsně předtím, než se na trhu objevila PS2 (no, možná vlastně souběžně) a tím pochopitelně utrpěla její popularita. Kromě střílení jste v ní mohli používat spoustu zajímavých technických udělátek a sledovat mnoho sekvencí přímo z filmu. Do té doby (a vlastně i od té doby) jsem nehrál žádnou podobně kvalitně udělanou filmovou hru a odteď si na ni budu pamatovat kdykoliv se mě někdo zeptá, jaká filmová hra je nejlepší. Fakt.



Lifeforce: Tenka

Tenka byla vůbec první first-person střílečka, kterou jsem na prvním PlayStationu kdy hrál. A spousta z vás na tom asi byla stejně, protože demoverze se nacházela na Demu 1, které bylo přímo v krabici s konzolí. Tenka byla inovativní hned v několika směrech. Předně tím, že jste po celou dobu měli jen jednu jedinou zbraň. Ovšem na ni jste si navěšovali spoustu zajímavých upgradů – ať už to byl laser, raketomet, nebo třeba pokladač min. Dále to byl design úrovní. Jednou jste museli odnést všechny miny do bezpečnostního kontejneru, podruhé zase povypínat v přesně daném pořadí extra horkou páru a jindy zase stačilo všechno a všechny postřílet. Graficky vypadá hra i dnes velmi slušně a hudba je přímo fantastická. Faktžejo.

... komentáře